Přežila jsem, Immaculée Ilibagiza

Přežila jsem, Immaculée Ilibagiza

Otevřená výpověď o zradě, nenávisti a odpuštění

Až do onoho osudného dne roku 1994 se Immaculée domnívala, že se narodila v ráji. Překrásná krajina, hory zahalené v mlze, zelená údolí a jiskřivá jezera, jemný větřík vanoucí z kopců, pronikající cedrovými lesy a vonící po liliích. Ne nadarmo ji němečtí osadníci koncem 19. století nazvali "zemí věčného jara". Rwanda. Jak je možné, že se ráj během okamžiku promění v peklo? Že lidé, kteří spolu dosud žili jako dobří sousedé, se začnou k smrti nenávidět? Immaculée vyrostla v kruhu milované rodiny, její tři bratři na ni nedali dopustit, laskaví rodiče dbali na vzdělání, a když dcera získala stipendium na univerzitě, všichni oslavovali. Když se Immaculée roku 1994 vracela domů, těšila se na prázdniny strávené se svými nejbližšími. A tehdy naposledy je viděla naživu. V zemi vypukla krvavá genocida a během vražedného řádění, které trvalo tři měsíce a vyžádalo si životy téměř milionu lidí, byla brutálně vybita i její rodina. Jak to řekl prezident země? "Zabíjejte Tutsie, kdekoli na ně narazíte - ani jednoho nenechte naživu. Zabíjejte novorozence i ty nejstarší." Práce neskončí, dokud nebudou všichni Tutsiové mrtví. A našlo se hodně těch, kteří poslechli. Ozbrojené bojůvky pustošily krajinu, zfanatizovaný dav lynčoval nevinné a samozvaní mstitelé se s nelítostnou urputností pídili po těch, kteří ještě unikli jejich mačetám. Po celou dobu se Immaculée krčila v úkrytu maličké koupelny v domě místního pastora, kde se na ploše zhruba metr krát metr tísnilo osm žen. Namačkané ve tmě jedna na druhou, téměř bez jídla, v horku a beze slova trávily nekonečné tři měsíce. Několikrát vrazi pročesali pastorův dům, několikrát stála smrt těsně za dveřmi. Immaculée však jako zázrakem přežila. Ani po nekonečném utrpení, týdnech prožitých v hrůze a zoufalství neztratila víru a nakonec v sobě nalezla odvahu nejen přežít, ale i odpustit.