Tajný svět miminek

Tajný svět miminek

přednáška pro Mateřské centrum Radost 20.9. 2007

Mgr. Dana Tvrďochová

To, co se skrývá v hlubokých pohledech miminek, o čem přemýšlí, o čem se jim zdá, jak vnímají svět je předmětem výzkumu mnoha odborníků, ale také oblastí zájmu filosofů, výtvarníků, spisovatelů… Zatím však asi nikdo nedokázal s jistotou odpovědět na tyto otázky. Zatím nikdo nerozluštil toto krásné tajemství, jehož utajení má určitě nějaký důležitý význam. Ti, kteří jsou na cestě poznání nejdál jsou však rodiče a jejich miminka. Bytosti, které k sobě hledají cestu, aby si vzájemně obohatili život a mohli se společně posunout o kousek dál na svých cestách životem.

Velmi důležitá je ona vzájemnost vztahu, kdy jsou obě strany zároveň přijímajícími i dávajícími, jsou si sobě partery, i když je mezi nimi poměrně velký věkový, výškový i váhový rozdíl.

Existuje nepřeberné množství literatury, vzdělávacích programů a dalších dobrých vymožeností, které nám pomáhají být dobrými rodiči. Může se však stát, že právě kvůli nim přestaneme slyšet svůj vnitřní hlas, poslouchat svou rodičovskou intuici a budeme se pochopení našeho děťátka oddalovat. Proto je třeba hledat chvíle, kdy jsme s miminkem sami, užíváme si jedinečnosti našeho vztahu a poznáváme se navzájem. je to přínosné nejen pro posílení naší rodičovské sebedůvěry, pro vybudování identity rodiče, pro učení se naslouchat sobě i dítěti, ale i proto, že děťátko potřebuje pociťovat bezpečí a přijetí, aby si vytvořilo nezbytnou základní důvěru ve svět, důvěru, která mu má být oporou po celý život, která mu pomůže překonávat překážky, která ho bude vybízet k aktivitě a tvořivosti. Poněvadž kdo nemá toto štěstí a v raném věku se setká se světem jako s nejistým, nebezpečným místem, bude pravděpodobně přistupovat k životu pasivně, případně s obavami či agresí. Proto se nebojme s dětmi rozmlouvat a snažit se uspokojovat jejich potřeby, nerozmazlíme je, jen jim ukážeme, že svět je dobré místo k životu a že nemusí mít strach z jeho poznávání. Tento výlučný vztah rodičů a dítěte se nazývá attachment – česky přilnutí a budeme se mu  věnovat v průběhu celého povídání.

Ale teď pěkně po pořádku, jak to je s miminkem od úplného začátku. Děti se rozhodně nerodí jako bezmocná nevědoucí stvořeníčka. Jsou vybaveny mnoha dovednostmi, které nacvičovaly již v prenatálním období, aby pak měly větší šanci dobře se v životě adaptovat. Mají za sebou čtyřicet týdnů náročné dřiny. Je pozoruhodné, že už u devítitýdenního děťátka můžeme na ultrazvuku sledovat pohyby celého tělíčka i jednotlivých končetin, škytání, o týden později izolované pohyby hlavy, v jedenáctém týdnu otvírání čelistí, ve dvanáctém pohyby jazyka, protahování se, zívání, otáčení sání a polykání

Zajímavé také je, že kvalita pohybů je u zdravých miminek nápadně stejná, rozdíly nacházíme v kvantitě pohybů. Zde můžeme sledovat první znaky jedinečnosti projevů našeho dítěte, můžeme usuzovat na jeho temperament. Odborníci se shodují v tom, že projevy aktivity dítěte v prenatálním období jsou obdobné těm po narození.

Kolem 20. týdne se u děťátka začínají rozlišovat denní a noční rytmy. U většiny dětí bývá sledováno kolísání pohybů, dýchání a srdeční činnosti v závislosti na denní době. Většinou je aktivita nejnižší ráno, nejvyšší kolem půlnoci. Existuje mnoho výzkumů zabývajících se tím, co ovlivňuje aktivitu dítěte, nedocházíme však k jednotným závěrům. Podle výzkumů můžeme sledovat vliv emocí matky na pohyby miminka. Výsledky se však různí, nedošlo se zatím k shodě, jaké má tento vliv důsledky. Validní výsledky máme Tajaniho studie z roku 1981. Bylo zjištěno, že na extrémní strach matky reagují děti hyperaktivitou a později hypoaktivitou. Aktivitu plodu ovlivňuje také užívání léků ovlivňujících aktivitu matky – ať už utlumujících či povzbuzujících. Dále je vysledováno, že když  se matka nají, zvyšuje se po 60-120 minutách počet dýchacích pohybů. Kromě těchto a několika dalších poznatků však zůstává vzájemné ovlivňování matky a plodu nadále tajemstvím.

 Taktéž vývoj smyslů se velmi bouřlivý. Od šestého týdne se vyvíjí chuťové pohárky, od čtvrtého měsíce dítě pije plodovou vodu, která má údajně nasládlou chuť. Ve dvacátém týdnu je už vyzrálá čichová tkáˇa dítě čichá vůni plodové vody, která může být  obohacená o aromatické látky, které se tam dostanou prostřednictvím stravy. V osmnáctém týdnu může miminko cítit dotyk skrz břišní stěnu, plave ruce vstříc. Pravděpodobně vnímá, že se ho někdo dotýká, nedokáže ale ještě lokalizovat, kde přesně. Dvacátý týden je zlomový pro rozvoj sluchu. Děťátko se leká hlasitých zvuků, rozpozná, zda mluvíme s ním. I když si s ním zrovna nikdo nepovídá, rozhodně nezůstává uprostřed ticha. Hluk uvnitř maminčina těla je pro miminko asi tak veliký, jako když my slyšíme hluk dálnice. Děti se už v prenatálním období učí zvuky rozlišovat, zvykají si na ně. Důkaz podává ve své studii Davenport (1986) – Plody zvyklé na hluk letiště na něj nereagují ani po porodu, zatímco děti, které před porodem žily jinde se budí a pláčou. Zrak také nezůstává pozadu, i když nemá tolik příležitostí k rozvoji jako ostatní smysly. Zrakové tyčinky se rozvíjí už v 16. týdnu a kolem 30. týdne miminko otevře oči a otáčí se za světlem.

 A co miminko v břiše celý den dělá? na základě pozorování dýchacích pohybů, otevírání očí a celkových pohybů můžeme rozlišovat 5 stavů chování- klidný spánek, aktivní spánek, klidné bdění, aktivita, pláč.

Smyslový a motorický vývoj je prozkoumán poměrně dobře. Horší je to s tím, co nás tak velice zajímá, s psychickým vývojem, s prožíváním mimika. O tom nám nic neřekne sebelepší ultrazvuk. Víme, že se mozek dítěte před narozením rozvíjí bleskovou rychlostí. Tento poznatek láká už od starověku lidi k tomu, aby zdokonalovali své potomky, aby se věnovali tzv. prenatálnímu učení, jehož cílem je využít období vysoké citlivosti nervové soustavy ke zlepšování poznávacích schopností. Na tomto základě byla např. vyvinuta metoda Baby+. Otázkou však zůstává, jestli je toto všechno třeba, jestli nemá nějaký důvod to, že je dítě před vnějším světem do jisté míry chráněno, jestli něž toto zaměření na výkon by nebylo lepší zaměřit se na prožitek, jestli nejde o komerční výdobytek… Na druhou stranu je třeba uznat, že prostřednictvím těchto metod si matka vyhrazuje určitý čas na vnímání dítěte i v přes běžný každodenní shon. Autoři metody udávají, že u dětí, u nichž se prenatální učení provozovalo, je nižší procento výskytu AD/HD, SPU, děti jsou klidnější, bystřejší a lépe přizpůsobivé. Udávají také, že mívají IQ mezi 120 a 150 body, což zní podezřele. Schopnost prenatálního učení však můžeme využíti naprosto přirozeným způsobem tak, že když budeme děťátku zpívat před narozením určitou písničku, bude pro něj po narození pravděpodobně zdrojem uklidnění.

Myslím si, že spíše než dítě před narozením něco učit, je důležitější s ním komunikovat, učit sebe jej vnímat a vzájemně na sebe reagovat. Podle G. Teusen a I. Goze-Hanel prenatální komunikace prospívá v těchto oblastech: přináší důvěru rodičům i dětem, podporuje vzájemné vztahy, poskytuje miminku podněty, zvyšuje vzájemnou citlivost. Do prenatální komunikace je dobré zařadit i sourozence a tatínky, aby měli možnost prožít si život s novým členem rodiny od úplného začátku. jak taková prenatální komunikace vypadá? Její základ spočívá v tom, že je to pro maminky naprosto přirozená činnost, na kterou však mohou v dnešní uspěchané době často pozapomenout. Povídání si s miminkem, povídání miminku, hlazení bříška, tanec, zpěv, ale také psaní či malování deníků, modelování, vizualizace a různé relaxační techniky. Prostě činnosti, které jsou mamince příjemné, které vedou k navození klidu a pomáhají jí naslouchat sobě i děťátku. Taktéž starší sourozenci mohou miminku zpívat, povídat mu pohádky, poslouchat jeho srdíčko. Pomůžeme jim tím k přijetí nové náročné role staršího sourozence. U prenatální komunikace je, jak říkají uvedené autorky, cesta zároveň cílem, není možné se orientovat na výkon, nejde o žádný výcvik, jde o společný prožitek.

Důležitým mezníkem v životě miminka je určitě porod. O tom, co miminko při porodu prožívá se můžeme pouze domýšlet, jisté však je, že je to pro dítě, stejně jako pro maminku fyzicky i psychicky náročný děj. Zkusme si jen představit, jaký může být porod z perspektivy dítěte. Někteří psychologové mluví o tzv. porodním traumatu, se kterým se děťátko v době po narození vyrovnává a které bývá příčinou jinak nevysvětlitelného pláče. Proto je přínosné, když může být porod pro maminku radostnou událostí, na kterou se těší a kterou prožije co nejpříjemněji. Její pozitivní ladění miminku určitě prospěje prožitku děťátka.

 Miminko se ocitá v novém prostředí, které je pro něj neznámé. Je však vybaveno mnoha dispozicemi, které mu pomohou se na nový svět adaptovat. Úžasné je například to, že dítě i maminka jsou 30 – 60 minut po porodu maximálně bdělí a mají tak velkou příležitost navázat spolu úzký vztah, připoutání, bonding. Vzájemné hluboké pohledy obou, vzájemné úsměvy se oběma navždy vryjí do duší Pokud mohou být dítě a maminka po porodu spolu, velice to prospívá synchronizaci jejich vztahu, jejich chování. Podle studií Halese a Ringera ze sedmdesátých let možnost raného kontaktu nepřispívá jen k synchronizaci chování, ale také podporuje řečový vývoj, je významným formativním činitelem pro psychosociální vývoj. Interakce maminek a dětí je predisponována oboustranně. Po čtyřdenním odloučení se však u matky začíná rychle měnit hormonální vyladění a mateřská senzitivita klesá. Podle Lenky Šulové je vztah matky a dítěte oboustranně velmi intenzivní, jde o vzájemné slaďování pohybů a potřeb v jediný interakční řetězec. Vývojový psycholog Bowlby, který se zabýval teorií attachmentu uvádí, že attachment tvoří základ pro všechny další sociální vztahy a jeho narušení vede k závažným důsledkům ve vývoji jedince. Při porodu však může nastat mnoho komplikací, které znemožní mamince a dítěti kontakt v prvních chvílích. Přestože byly výše popsány jeho blahodárné účinky, organismus dítěte vládne ohromnými adaptačními silami a při dobré vůli jde vše dohnat v trochu jiné podobě.

Smyslová vybavenost je velice důležitá po porodu, kdy se dítě nemůže spoléhat na své motorické schopnosti, poněvadž se učilo ovládat tělíčko ve vodním prostředí a na suchu je to mnohem náročnější a musí si nějak poradit s velkým neznámým světem, musí jej poznat. Snaha miminka seznámit se světem je velice fascinující. Protože jsem se setkala s tím, že si maminky myslely, že miminko po porodu nevidí, neslyší, necítí bolest a je jim jedno, kde se nachází, přijde mi důležité zaměřit se na to, co tedy děťátko vlastně vnímá. Novorozeně dokáže zaostřit zrak na 15 –30 cm. Jednoduše řečeno, vidí to, co potřebuje, nevidí to, co by pro něj nemělo význam a mohlo jej mást.Preferuje pohybující se věci, zaoblené tvary, pravidelné vzory,jasně osvětlené věci, preferuje červenou a modrou barvu. Sluch je u novorozence rozvinut velmi dobře, po narození pozná hlas maminky, preferuje vysoké, harmonické tóny, preferuje lidský hlas. Krátce po porodu je dítě schopno zvuky lokalizovat, tato reflexní schopnost vyhasíná a vrací se zase kolem 3. měsíce. Na hlas miminka je sluchově nastavena i maminka. Díky tomu ji děťátko dovede probudit z hlubokého spánku.Výborně je vyvinut také čich. Miminko už po 45 hodinách pozná maminku po čichu, pozná vůni jejího prsu, otáčí se za ním. Stejně tak i maminka, pokud je první půlhodinu v úzkém kontaktu s dítětem, dokáže jej rozlišit čichem od ostatních miminek. Reaguje na cizí pachy. Kojenci mají podle D. Morrise dobře nastavenou, zúženou chuťovou vnímavost, která vede k odmítání nemléčné stravy.

Dalším výborným vkladem do života jsou motorické reflexy, které od pradávna pomáhaly dětem přežít. Desmond Morris předpokládá, že důležitou úlohu hraje také specifický zjev miminek – modré velké oči, kulatý obličej, malý nosík – což v lidech vzbuzuje zájem a potřebu ochraňovat, pečovat.

Základním vyjadřovacím prostředkem je pro novorozeňátko pláč, který zpočátku nedokáže příliš diferencovat, ale i tak můžeme vysledovat určité typy pláče. Uvádí se obvykle sedm nejčastějších příčin pláče – bolest, nepohodlí, hlad, osamělost, příliš intenzivní podnět, nedostatek podnětů, frustrace. Neměli bychom žádný z nich brát na lehkou míru, protože miminko je nedokáže samo odstranit a pokud je často ponecháno, aby se vyplakalo, může to vést k negativnímu přijímání světa, k nejistotě, rezignaci.

Děťátko se rodí s potřebou učení a s tou úzce souvisí potřeba stimulace, díky níž se človíček aktivizuje a dále rozvíjí, dostává se do kontaktu s okolím. V souvislosti se stimulací mohou nastat dvě rizika. Pokud stimulace chybí, může dojít k deprivaci. Vývoj se v takovémto případě zpomaluje, stagnuje. V současné době však často dochází k přetěžování dítěte nadměrnou stimulací. Rodiče v dobré vůli dítě zahrnou hračkami a svou nadměrnou péčí, kterou dítě není schopno vstřebat. Může si tak vytvářet obranné reakce, jako například generalizované odmítání všech podnětů, únikové chování a podobně..Jestliže je podnětů příliš mnoho a jsou chaoticky prezentovány, posiluje se nejistota dítěte ve vztahu k možnosti poznat okolní svět.

 Hanuš Papoušek říká, že přestože uznáváme autonomii a kompetence dítěte, musíme dbát jako rodiče na to, že jeho kapacita je omezená. rodič slouží děťátku jako zprostředkovatel okolního světa, do značné míry závisí na něm, jaký dítě ke světu zaujme postoj a měl by si tedy toho být vědom.

Človíček má také výborné sociální dispozice, které mu slouží k tomu, aby upoutával pozornost okolí, aby se na něj nezapomnělo, aby překonával nástrahy života. Už od narození dává přednost podnětům lidského charakteru. Usmívá se, i když nejprve spíše nahodile, vyjadřuje se mimikou, broukáním, pláčem a navazují tak kontakty se svými dospělými. Je pozoruhodné, že miminka dokážou svými projevy stimulovat dospělé ke speciálnímu stylu chování, který Hanuš Papoušek nazývá intuitivní rodičovství. Patří mezi to například to, že se automaticky nakloní asi 30 cm od obličeje, kam děťátko dohlédne, mluví na něj vyšším hlasem, pomaleji, používají jednodušší slova a podobně. Poskytují mu kromě pocitu bezpečí také důležité podněty. Rodiče hrají pro dítě důležitou roli zrcadla. Intuitivně opakují mimické i hlasové projevy děťátka a dávají mu tak důležitou zpětnou vazbu, která mu pomáhá v učení. Může si tyto projevy fixovat, zdokonalovat…

Zajímavé jsou také studie o učení a paměti kojenců. Donedávna se usuzovalo, že mluvit o učení u novorozenců je předčasné, dnes však už víme, že i novorozenec se učí, že si pamatuje, dokonce že si na základě připomenutí vybavuje zapomenuté. Rodiče v rámci své rodičovské intuice dokáží vystihnout chvíle aktivního bdění u dítěte a věnovat se jeho rozvoji. Zde je třeba opět dbát na to, aby stimulace byla v harmonii s rytmy dítěte, s jeho osobním tempem a naladěním.

 Mohli bychom ještě dlouho povídat o jednotlivých oblastech vývoje miminek.Existuje velké množství výzkumů, které odhalují dispozice dětí vyrovnat se se světem, ale to by obsáhlo několik dalších přednášek. 

Buďme vnímaví k sobě a svým dětem, otevřeme oči, uši, ruce, nosy, srdce a radujme se z toho být spolu. Vychovávejme více podle citu a intuice než podle časopisů, to bude největší vklad do života pro děti i pro nás.

Doporučená literatura a internetové zdroje:

www.evalabusova.cz

www.babyplus.cz

Morris, D.(1995): Lidské mládě. Praha: Argo

Corneau, G. (2000): Anatomie lásky. Praha: Portál

Teusen, G. (2003): Prenatální komunikace. Praha: Portál

Pouthas, V. (2000): Psychologie novorozence. Praha: Grada

Vágnerová, M.(2000): Vývojová psychologie

Knihy Zdeňka Matějčka

Lewis, D.(2000): Tao dechu. Praha: Pragma

…a mnoho dalších